Rád hraju na kytaru. Teda… dovolte mi opravit se. Neumím hrát na kytaru a nenacházím čas se to učit. Učit se jakýkoli pohyb je pro mne neuvěřitelně frustující – jsem na to přirozený antitalent. A tahle frustrující zkušenost dokonale zapřičiňuje to, že i když bych chtěl umět hrát na kytaru a snažím se najít si na to čas, tak pokud přijde na lámání chleba… jdu dělat něco, co mi jde lépe. Třeba pít kafe. Nebo fotit.
Ale… neuvěřitelně mě baví a naplňuje jen tak sedět, střídat pár akordů a vybrnkávat v nich struny podle toho, jak mi to zní a drnkat. Nemám ponětí o hudební teorii a kdyby to poslouchal někdo další… asi by mu to trhalo uši, zatímco já jsem v rauši.
To stejné mám například i s kreslením… neumím to. A přesto je to pro mě neuvěřitelně osvobozující a relaxační činnost. Proč? V čem je rozdíl?
Dělám to jen pro čirou radost.
Jen tak. Bez jakýchkoli ambicí… jen já a přítomnost. A tudíž žádná frustrace.
Čteme zrovna kníhu Designérem vlastního života a jedna z hlavních otázek hned na začátku knihy zní: Kdy jste naposledy dělali něco jenom pro radost?
Myslím tím opravdu pro radost. Protože například když fotím, nedělám to jen pro radost. Dělám to proto, abych zachytil dobrý snímek. Hodně lidí nemaluje, protože mají radost z tahů tužky po papíře, ale protože chtějí vytvořit hezký obrázek. V tu chvíli jde často víc o cíl, než o cestu. A právě tady se dostávám k jádru myšlenky.
Dělat to, co neumím je neuvěřitelně osvobozující zážitek.
Protože v tu chvíli od té činnosti nemám žádná očekávání. Počítám s tím, že mi pod rukama nic nevznikne a nemám u ní absolutně žádný cíl. Díky tomu se absolutně soustředím na přítomný okamžik a na chvíli odhodím z hlavy absolutně vše nepotřebné… V tu chvíli si jen užívám daného momentu.
Užívám si jen tu činnost a je mi úplně jedno, co z toho vznikne.
Myšlenka na závěr
Navíc – jedná se o dobrý trénink i do oblastí, kde ty ambice mám. Jinak řečeno, tím, že se učím užívat si něco bez ambicí… je pro mě snazší si to užívat u věcí, kde už ty ambice mám, ale zároveň vidím spoustu svých chyb.
Kdysi jsem četl knihu Konec prokrastinace, ve které mě ovlivnila pasáž o hédonické adaptaci. Vlastně nám říká, že naučit se užívat si to, co dělám – dělat věci pro radost, je z dlouhodobého hlediska výhodnější, než se orientovat na výsledek. Osobně mi to v životě hodně funguje a často si to připomínám.